Hádíth

Petr Novák /George and Beatovens /Ivo Plicka

Vyprávěl mi posel z krajů vzdálených, 
kde noc je den,
a kde život v květech krásně zbarvených 
zdá se být snem.
O dívce krásnější než Fátim, žena snů,
o chlapci, který s ní byl šťastný třikráte sto dnů.

Své verše jí psal, a Korán ji chodil číst,
její srdce vzal, bílý nepopsaný list,
růžovou vodou, omýval vždy její tvář,
když s jitřní dobou, vycházela slunce zář.

S ránem však havran štěstí spí,
vzlétl nad kraj jak černý dým,
z křídel mu na zem spadla zášť,
láska oblékla smutků plášť.

A v chlapcově duši posel žárlivý
zlým ohněm vzplál,
pro nic za nic nožem, který tiší smích,
tu dívku hřál.

Tak hádíth končí smrtí bláhovou 
a den jde spát
tohle se stalo s dívkou ubohou, 
však třeba znát.

Že Prorok vyřkl soud, jdi k lidem ztraceným,
Al Mandžum jméno buď tvé, jsi dnem věčně šíleným.

Ten posel neřek víc,
Korán jal se číst,
a já veršů pár,
do písku jsem psal.

K ránu když havran štěstí spí,
vzlétl nad kraj jak černý dým,
z křídel mu na zem padá zášť,
lásku chraň ten kdo jí máš.
Tlač textu z www.akordytexty.sk